Můj multikulti svět, druhý díl - Japonsko

8. srpna 2013 v 7:31 |  Multikulti
Předchozí díl: Můj multikulti svět.
Během mého předchozího putování, na které mne vyslala císařovna, jsem viděl kraje podél Žluté řeky, severní provincie Podnebesí a poté, co jsem od severu k jihu prošel Koreu, jsem se v Pusanu nalodil na loď, ze které po několikadenní plavbě právě vystupuji na půdu Japonska.

Po šálku lahodného čaje, jehož příprava má v Japonsku svá specifika, ostatně drobné odlišnosti v čajové kultuře lze nalézt v každé ze zemí, které tvoří můj multikulti svět, se vydávám na cestu, během níž obdivuji čajové plantáže, rýžová pole a tak se kochám krásami krajiny, že najednou zjišťuji, že jsem sešel z cesty a stojím uprostřed bambusového háje, kde mne obklopila skupinka skřítků tengu. Srdce mi poskočí radostí, neboť tengu jsou přesně těmi, kdo mne mohou nasměrovat na mojí další cestě. Po mnoha šálcích čaje, ještě více šálcích rýžového vína a zajímavým rozhovorem stráveném večeru se od svých nových přátel dozvídám, jak najít toho, koho v Japonsku hledám - Amaterasu Ómikami a další kami. Ráno se rozloučím s tengu, kteří mi darovali dar nevyčíslitelné hodnoty - tači vykovaný v dávných dobách mistrem mečířem tengu.
Projel jsem již polovinou Japonska a dnešní poledne mne zastihlo na cestě Tókaidó, po které se ubírám do Eda, za sebou jsem již nechal císařské město Kyoto, rozloučil jsem se i s majestátní horou Fuji san a právě hledám vhodný hostinec, kde bych poobědval a svlažil vyprahlé hrdlo šálkem čaje, když vidím blížit se v opačném svěru jezdce. "Koničiva, Musaši san," zdravím slavného válečníka. "To jsou mi novinky," komentuji jeho líčení o tom, co vše se událo od doby, kdy jsme se viděli naposledy, "Tak starý kocour samotář se dal do služeb rodiny Hosokawa."
Dobrodružství, která jsem prožil společně s Mijamoto Musašim při plnění úkolu, kterým ho pověřil jeho daimjó, vylíčím na jiném místě a k příběhu cesty, při které jsem obešel můj multikulti svět se vracím ve chvíli, kdy stoupám na horu, na jejímž vrcholu se setkám s Amaterasu Ómikami a jejími příbuznými.
A již vidím vchod do jeskyně, před kterým nerozhodně postává skupinka kami. Říkám si: "A jéje, jak se tak na ně koukám, něco se patrně pokazilo." Když přijedu blíž, dozvídám se, že Amaterasu se urazila poté, co ji její brácha opět zlobil a když prohodil stěnou stanu, ve kterám společně se svými přítelkyněmi tkala, koně, schovala se v jeskyni a odmítá ji opustit. "Pravda," říkám, "povšiml jsem si, že již několik dní je trochu větší tma, než obvykle, ale myslel jsem, že za to může tokijský smog."
Amaterasu Ómikami vychází z jeskyně.
"No, nic, koukáním na sebe nic nespravíme, sestra Amaterasu ať si stoupne na obrácený buben, začne tancovat a my ostatní budeme hlasitě zpívat a bavit se, zatímco jeden z nás se u vchodu do jeskyně připraví se zrcadlem a až Amaterasu vykoukne, zrcadlo jí nastaví. Jak jsme řekli, tak jsme udělali, když slyšela, že venku se odehrává něco veselého, vykoukla Amaterasu z jeskyně a koho to nevidí, nějakou neznámou nádhernou kami. I vyklonila se z jeskyně ještě více, aby lépe viděla, když vtom ji ostatní kami popadli a hej rup, vytáhli ji ven. Japonsko opět zalily sluneční paprsky a celý můj multikulti svět si může oddychnout, slunce opět září, Amaterasu již netrucuje. Následovaly bujaré oslavy, při kterých teklo rýžové i švestkové víno proudem, co budu povídat, když si na ně vzpomenu, ještě teď je mi blbě. Ani nevím, jak jsem se ocitl druhý den v přístavu (kami jsou prostě kami, zařídit dokáží ledascos), odkud vyrážím na další cestu.
Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama